Přístupy a modely, které jsem si připomínala v té nejsurovější praxi

Porod. Asi ta nejsurovější praxe ever. Dokud to nezažiješ, nepochopíš, říkali a měli pravdu. A naprosto vůbec nevadí, že jsem se po 15 hodinách nedostala do druhé doby porodní a vše skončilo císařem. Není to o nic menší proces než přirozený porod. 

Nebudu popisovat celou tu strastiplnou cestu, to by vám k ničemu nebylo. Leda byste mě chtěli politovat, což teda můžete i tak. Proč to téma tedy otvírám, když vám nechci vyprávět svůj porodní příběh? Protože vám ho chci vyprávět z pohledu přístupů, mindsetů a mentálních modelů, které mi pomáhali celou věc lépe zvládnout. Seberozvoj není o čtení chytrých knih a chození na kurzy, je to primárně o tom, jak se všechny ty získané moudrosti odrazí ve vašem životě. 

Volba výzvy před strachem

„A bojíš se porodu?“ ptali se někteří a já jim ve vtipu říkala: „Ne, teď není cesty zpět, ven musí.“ 
V hloubi duše jsem si ještě vždycky dodala: „Strach mi nepomůže, jen mě ochromí. Bude to výzva? Bude. Můžu to zvládnout? Jasně, že jo!“ Nevstupovala jsem do porodnice jako suverén, ale ani jako ustrašený uzlíček nervů. Šla jsem tam s pokorou a připravená čelit výzvám, které mě tam čekají. Naše tělo i mysl reaguje jinak, podle toho, jak k určité situaci přistupujeme.
Pokud do ní vstupujeme se strachem, naše tělo reaguje na stresovou situaci a přepíná do módu přežití. Jestliže do situace jdeme s tím, že je to výzva, která se dá zvládnout, naše tělo i mysl reaguje jinak a nejsme svázáni reakcemi útok, útěk, ustrnutí. 


O to tady přece jde, že je to těžké. Riziko je přirozená vlastnost života, nikoli porucha.
Ryan Holiday, kniha Odvaha volá

Co mám a nemám ve vlivu?

Za každou cenu jsem se císaři chtěla vyhnout, bohužel příroda a M. (moje dcera) tomu chtěly jinak. Od určité chvíle jsem aktivně už nemohla nic navíc udělat, než věřit lékařům a jejich úsudku. Obrečela jsem to, to jo, ale nevyčítala si to, udělala jsem, co jsem mohla a víc už v dané situaci udělat nešlo. 

V určité chvíli se to z mého kruhu vlivu přesunulo úplně mimo něj. Stála jsem před rozhodnutím, jestli riskovat, nebo jít na jistotu – tam můj vliv končil. To, že jsem si nevyčítala ani vteřinu to, jak to dopadlo, bylo hlavně tím, že jsem si byla vědoma, že jsem udělala maximum. Nevybrala jsem si to, stalo se to. A moje výčitky by na tom nic nezměnily. 



Skvěle to popisuje Ryan Holiday ve své knize Překážka jako cesta: „Až rozlišíte, co je na vás a co ne, a stane se něco, co nemáte jak ovlivnit… Zbývá vám jediná možnost: přijetí. Stoikové mají pro takový přístup krásný název. Říkají tomu umění podvolit se. Není to totéž jako vzdát se. Tohle nemá s akcí co dělat – tohle platí pro věci, které jsou vůči akci imunní. Je mnohem jednodušší mluvit o tom, jak by věci měly být. Přijmout svět takový, jaký je, chce houževnatost, pokoru a vůli.“

Trust the proces

Jestli je něco proces, je to porod. A je to proces, který trvá dlouho a vůbec netušíte, kdy se posunete do další fáze. Pomohlo mi mít informace o celém průběhu, zhruba víte, co se stane dál, ale netušíte, kdy a jak. Čím si můžete být víceméně jistí, je konec procesu. A tak vám nebývá, než si ve chvílích zoufalství a bolesti připomínat, že je to proces, který má určité fáze, které se prostě stanou (ať tak, či tak) a prostě tomu všemu věřit. Věřit, že to příroda nějak vymyslela, a tak se to taky asi nějak zhruba stane. A prostě to nechat být a věřit. 

V celém procesu jsem se snažila být přítomná a moc nemyslet na to, co bude pak, nebo jaká bude další fáze. Pomáhalo mi soustředit se na to, co se děje teď. Will Smith v knize Will popisuje příběh ze svého dětství, kdy dostal za úkol postavit obrovskou zeď a myšlenky na velikost té zdi ho ubíjeli, pořád si říkal, že takovou velkou věc nikdy nemůže zvládnout. A pak přišel jeho otec a řekl mu: „Přestaňte myslet na tu zatracenou zeď!“ řekl. „Není žádná zeď. Jsou jenom cihly. Váš úkol je co nejlíp položit tuhle cihlu. Pak se přesunete k další cihle. Pak co nejlíp položíte tu cihlu. A pak další. Nenechte se rozhodit ňákou zdí. Starejte se vždycky jenom o tu jednu cihlu.“ 



Soustředila jsem se na aktuální kontrakci, pak na tu další a další a „nějakým porodem“ jsem se nenechala rozhodit. 

I toto jednou pomine

Věta, která se hodí pro situace, kdy zažíváme něco nepříjemného (třeba kontrakce, ty jsou poměrně nepříjemné) a i pro krásný a příjemný chvíle. U těch nepříjemných situací nám pomáhá vytrvat s vědomím, že je to dočasné, že to jednou skončí. U těch příjemných chvil nám tahle věta má připomínat, že si situaci máme naplno užít, protože i ta jednou pomine. Je to jiná verze memento mori. Porod obsahuje nespočet situací (které si tu opravdu nebudeme popisovat), kdy se modlíte, aby už to bylo za vámi. Vědomí, že jsou všechny strasti jen dočasné pro mě bylo značně osvobozující. 

Změna situace, nová fakta a změna názoru

Císaři jsem se chtěla vyhnout, protože jsem věděla, jak moc náročná je pak rekonvalescence. Zároveň jsem chtěla mít zážitek z přirozeného porodu, ať bude jakýkoli, když už jsem se do dobrodružství mateřství pustila. Nešlo to, bylo to moc rizikové, byť to lékaři nechali na mně a dali mi ještě čas a poslední možnost, jak k přirozenému porodu dojít. Držet se původního scénáře zuby nehty a stát si za svým, mohlo to dopadnout všelijak. Změnila jsem názor, a to velmi rychle. Nová situace a nové informace prostě někdy přispějí k přehodnocení názoru a je to tak v pořádku. Možná bychom měli přestat o lidech měnících názor hned říkat „kam vítr, tam plášť“ a nejdřív se jich ptát, co je vedlo ke změně názoru, nebo přístupu a pak teprve něco vyvozovat dál. 

Mindfulness a dech jako game changer

Před lety jsem četla knihu od Jona Kabat-Zinna, průkopníka mindfulness, Život samá pohroma. Velká část knihy je o životě s chronickou bolestí a jak se s ní pomocí mindfulness vypořádat. V té době to pro mě byla spíše teorie. V rámci porodu mi hodně pomohly dvě myšlenky, které mi utkvěly: bolest není stále stejná a dech je lék. Bolesti si člověk užije a prožije u porodu i po něm až až, jedna možnost je nechat se bolestí semlít, druhá ji pozorovat. Nevěřila sem, jak moc mi to ulevilo, když jsem vlny bolesti sledovala a vnímala, jak se proměňují. Bolest nepřestala, nikam neodešla, jenom byla snesitelnější.

Úplně stejný game changer je dech a soustředění na něj. To, že je dech opravdu mocný spojenec dávno není ezo, je na to velmi silná evidence, takže to mě až tak moc nepřekvapilo. Co mě ovšem překvapilo byla technika, kdy dech pomyslně posíláte v těle do místa, kde vnímáte bolest. Za tím pravděpodobně vědecké důkazy nestojí, ovšem funkčnost tohoto nástroje přisuzuji propojení dechu, vnímání a pozorování místa, kde je bolest intenzivní. 

Může to působit, že jsem celou dobu byla v zenovém klidu. Nebojte, to jsem rozhodně nebyla. Ale díky všemu, na co jsem si vzpomněla a aplikovala to, jsem se nehroutila a nezpůsobovala si ještě větší stres, než bylo třeba. 

Nejde o to, kolik chytrých knih přečtete, kolik kurzů absolvujete, nebo kolik certifikátů máte na stěně. Ve finále jde vždycky jenom o to, co dokážete použít v reálném životě, když jde do tuhého.