Překonání strachu a akční krok

O tom, že budu psát blog jsem přemýšlela dlouho. Začala jsem psát „do šuplíku“ a pokukovat po tom, jak se to vlastně dělá. Nesmysl času jsem strávila nad plánováním, co tu budu psát, jak chci, aby to vypadalo, jakou to bude mít strukturu, co budu dělat, když…

A přestalo mě to bavit.

Udupala jsem touhu psát přípravami na psaní.

Ptala jsem se sama sebe, proč? Proč to odkládáš? Proč potřebuješ mít sepsáno minimálně 24 článků dopředu? Proč potřebuješ profi fotky? Proč…
A najednou to bylo jasné. Protože se bojíš.

Můj strach je přirozený. Mozek se bojí neznámého, mohlo by tam číhat ohrožení. I strach z toho, jak moje články budou přijímány a hodnoceny, je naprosto normální. Úkol mozku je jasný. Přežití. Možná si teď říkáte: „Co to je za hovadinu? Blog, strach z hejtrů a přežití? Wtf?“ Na první pohled je to divný, na ten druhý už tolik ne.

Dřív, myslím teď fakt hodně dřív, když jsme ještě žili v tlupách a v jeskyních, bylo nutné být tlupou přijímán. Pokud vás tlupa vyloučila, přežili jste pravděpodobně tak maximálně do první zimy, bez ostatních jste sami tenkrát neměli šanci. Náš mozek s tímhle hraje dodnes, i přes to, že pokud vás vaše tlupa vyloučí, dnes už pravděpodobně přežijete. Tento podvědomý proces nám dnes v řadě situací už není moc užitečný. Jen si uvědomte, kolikrát vás napadne, než něco uděláte: „Co na to řeknou ostatní?“

Vědomost toho, jak to funguje a proč to takhle náš mozek dělá, mi pomáhá překonat můj (dnes už neopodstatněný) strach a udělat další krok. Upustit od příprav a prostě začít.

A tak je to tady. Před dvěma dny jsem si zařídila stránku, koupila doménu a teď je tu ten opravdový akční krok. První článek. Píšu ho z patra, nebudu ho upravovat (tak buďte prosím shovívavý). Prostě ho sem dám, abych svojí touhu psát znovu nezadupala nekonečnými přípravami, které maskovaly můj strach.

Jak říká Dan Přibáň: „Skoč, křídla si připneš později.“ Neodkládejte věci na „až“, začněte teď. Teď je totiž to jediné, co opravdu máme.