Odpočinek

Čtvrtek svátek, pátek dovolená a pak víkend. Čtyři dny volna. Čtyři dny volna bez větších plánů. Super, říkám si pořád a těším se, jak stihnu přesadit kytky, jít do sauny, cvičit, meditovat, kino, … A pak si říkám: „Ty jo, no tak to zase tak úplně bez plánu není.

Chytám se tedy dodržet jen ty plány, které už jsem slíbila – páteční focení a výlet na chatu ze soboty na neděli.

Moje hlava mi ale dokazuje už ve středu večer, že neumím odpočívat. Jakmile jsem zalehla začala jsem bezděčně přemítat, co teda zítra budu dělat. Převaluju se a přemýšlím, jestli má bazén o čtvrtečním svátku otevřeno. Vydržím to a nejdu to hledat na mobil (to hlavně kvůli tomu, že jsem líná a mobil je v jiné místnosti). Sama sebe v duchu okřikuju, že sem přeci chtěla odpočívat. A už zase plánuju. Uvidím, až vstanu, na co budu mít chuť a tečka. Naposledy se otáčím a spím jako dudek.

Ráno vstávám sama, bez budíku. Zásadní věc odpočinkového dne! Ale nebudu si nic nalhávat, ten budík jsem si chtěla nastavit, abych nespala moc dlouho a stihla všechny ty aktivity u kterých jsem chtěla „odpočívat“.

Dopoledne ubíhalo tak nějak líně a opravdu jsem dělala jen ty věci, na které jsem měla náladu. Ranní rutina, studená sprcha a meditace, je už automatika. Jóga, čtení, zevling na sockách. A pak to přišlo, moje hlava si zase začala říkat o víc adrenalinu, dopaminu, nebo bůh ví čeho. No nepůjdu večer aspoň s někým na pivo? Neeee, sem líná se česat a malovat. Ale možná…. Ne! Už zase bych odpočinek zaměňovala za nějakou akci. Ne ne ne. Pokračuju ve čtení Deníku farářky od Martiny Viktorie. No a nepůjdeme aspoň někam na oběd?

Doba je tak moc uspěchaná a zaměřená na výkon jakéhokoli druhu, že už jsem možná zapomněla, jak pořádně odpočívat.  možná (možná určitě) v tom nejsem sama.

Přistihla jsem se dokonce u toho, že si odpočinek vyčítám! Neměla bych aspoň něco napsat? Furt si stěžuju, že na to nemám tolik času, kolik bych chtěla… Vždyť se už půl hodiny jenom tak válím. Ach jo, sama sobě předhazuju, že TEĎ nepodávám žádný ocenitelný výkon. To jsem to dopracovala.

Možná už se tyhle pocity vkradly i na dovolené. Nejde přeci jen tak ležet na pláži a nic nedělat. Nejde přeci jen tak bezcílně chodit městem a posedávat po kavárnách a jen tak pozorovat lidi. Nebo jen tak zůstat o dovolené doma, no kdo to kdy slyšel? Vždyť první otázka, když oznámíte komukoli, že máte volno je: „A kam vyrážíš?“, nebo: „Co máš v plánu?“ Jak by se asi lidi tvářili, kdybyste řekli NIC!

Musíme na nějaký výlet, musíme toho stihnout hodně vidět, vyfotit a zažít, ať je co vyprávět. Musíme i o dovolené podat adekvátní a očekávaná výkon.

Musíme si dokonce náležitě užít i víkend, aby bylo čím se chlubit u pondělní ranní kávy.

A tak si zbytek svého volna připomínám zásadní věc, kterou já sama lidem vštěpuju na tréninku zvládání stresu:

Opakem práce není zábava, ale nic nedělání!