Rok 2020
Blog

Rok 2020


Je 30.12.2020. Je to asi jeden z nejočekávanějších konců roku za poslední dekády. Proč? Možná potají doufáme, že s přelomem roku se situace, se kterou se tu všichni víceméně potýkáme, změní.

Tenhle rok byl opravdu o dost jiný, než jsem si na konci roku 2019 představovala. Jak už to bývá, člověk míní a něco nad námi mění.

Místo cestování člověk seděl doma více než kdy dřív. Místo léta plného festivalů, které jsem plánovala, bylo léto strávené na chatě. I když byl tenhle rok všelijakej, byl především originální. Uvažovala jsem, jak by měla vypadat reflexe takového divného roku. Inspirovala mě kniha Projekt štěstí od Gretchen Rubinové, kde mimo jiné popisuje svoje „velké pravdy“. Takové myšlenky, na které je nutno pamatovat. Proto z několika událostí, které pro mě byly letos nějak důležité, vyberu malé či velké myšlenky, které bych si chtěla pamatovat. Takové poučení do další dní.

Práce

V práci jsem letos pokračovala ve výzvě dostat se na seniorskou pozici. Podařilo se. Juchů. Ale víte co? Krásně jsem si ověřila, jak stanovování cílů prostě nefunguje. Měla jsem radost pár dní a pak přišla otázka, co dál? Cíle fungují tak, že když je splníte, jste chvilku spokojený, ale pak přivyknete a stanovujete si ještě větší cíle, a tak pořád dokola. Musela jsem kariérní složku růstu zabudovat do své vize, aby z cílů byla spíše cesta.

Ovšem ten proces růstu na cestě k té pozici byl fakt něco. Hodně jsem se toho naučila, jak z odborného hlediska, tak hlavně o sobě. Několikrát jsem díky svojí povaze narazila, ale díky za tyhle karamboly. Vždycky si z nich jde něco vzít. Musím říct, že mě ten proces posunul nejen na „kariérním žebříčku“, ale hlavně osobnostně.

Myšlenky, které si chci zapamatovat:

Cíle nejsou opravdu tak efektivní jako stanovení vize a cesty.
Víc než cílová rovinka nás posouvá cesta k ní.
Čím tvrdší boj, tím větší radost z vítězství.

Blog

To, že teď čtete tyhle řádky je důkaz toho, že jsem v roce 2020 splnila jednu svou ohromnou tužbu. Chtěla jsem prostor, kde bych se mohla realizovat a který by byl jen můj. Roky jsem si psala do šuplíku. Blog se jevil jako jasné řešení. Od chvíle, kdy jsem o něm začala uvažovat uplynul další rok psaní jen tak pro radost.

A pak přišel v březnu první lockdown. Huh, co teď? Nuda doma. Říkala jsem si, že by bylo fajn to brát jako příležitost. Na co normálně nemám čas, ale zároveň po tom prahnu? A tak jsem šla do toho a 26.3. jsem publikovala svůj první článek. Slavnostnímu spuštění předcházely dva dlouhé procesy:

1. Technicky rozběhnout blog

Na některý věci jsem škrt a tak jsem si to všechno chtěla udělat sama. Stálo mě to hodiny a hodiny čučení do počítače, rozčilování a nervů. Nikdy jsem nic tak složitého nedělala, bylo to hrozný. Shlédla jsem desítky návodů na YouTube, který fungovaly asi tak ze třetiny. Pročítala blogy ostatních blogerů, jak si založit úspěšný web. O nápovědě na WordPress bych mohla sepsat samostatný článek. Některé věci jsem přenastavovala několikrát. Fuck up pro pobavení: jak už jsem říkala, na některý věci jsem škrt, nechtěla jsem tedy za žádnou cenu placenou šablonu webu a nastavila si nějakou zdarma. Hodiny práce. A víte co? Té šabloně za měsíc končila veškerá podpora (což znamená žádné aktualizace a opravy = jednou to přestane fungovat). Takže jsem celý ten proces nasazování šablony (tentokrát už placené) a vytváření blogu dělala znovu. Povzbuzující bylo, že mi to šlo o poznání lépe a rychleji.

Na druhou stranu jsem nikdy nic tak složitého asi sama nezvládla. Teď na sebe mohu být hrdá.

2. Hecnout se a začít opravdu publikovat

Strach z neúspěchu a hejtu mě vyloženě paralyzoval. Když jsem publikovala první článek, trvalo několik desítek minut, než jsem se odvážila podívat se na sociální sítě, jestli je tam nějaká reakce. Byla tam. Byla pozitivní. S každým publikovaným článkem to bylo lepší a lepší. Dokonce jsem se dostala i do fáze, kdy jsem si říkala: „Hej, tak pojďte, kde je nějaká kritika, ať to můžu posunout.“

Když jsem zpětně přemýšlela, jestli mě vůbec někdy někdo vyhejtil, zjistila jsem, že vlastně ne (toto není prosba o hejty) 🙂  Chci tím říct, že to bylo opravdu jenom v mé hlavě.

Myšlenky, které si chci zapamatovat:

Všechno jde, když máš informace a zkoušíš to.
Na YouTube je návod opravdu na všechno.
Za některé věci se vyplatí zaplatit.
Pokud je pro tebe teď něco složité, zkus si uvědomit, jak se budeš cítit, až to zvládneš.
Najdi odvahu plnit si své sny.
Strach je většinou jen v tvé hlavě.

Londýn

Od přátel jsem dostala nejlepší dárek – výlet do Londýna. No, jak to dopadlo, asi tušíte. Žádný výlet se nekonal. A to dvakrát. Po zrušeném dubnovém letu jsem naivně koupila letenky na září. Ach, jak jsem byla naivní. Když se v březnu začalo dít to všechno, asi čtrnáct dní jsem přemýšlela, jestli je rozumné na Velikonoce cestovat. Nespala jsem z toho. A vyřešilo se to samo. Uzavřely se hranice a já zase mohla v klidu spát.

Myšlenky, které si chci zapamatovat:

Nech věcem volný průběh, někdy se to samo vyřeší.
Londýn bude stejný i příští rok. Nikam neuteče.
Pocit z nejlepšího dárku a přátelství zůstává i po zrušení letu.

Dovolená

Celý prosinec strávit v Thajsku, takový byl plán ještě na začátku roku. A co na to rok 2020? „Haha.“ No, co už. Mohla bych být naštvaná průběžně celý rok, ale změnilo by to něco? Ne. I tak jsem se alespoň jednou letos podívala za hranice. K sousedům do Polska. Nikdy před tím by mě nenapadlo tam jezdit, taky co tam, že jo. A teď? Ještě jednou se tam chci vrátit, protože přímořská města jako je Gdyně, Gdaňsk a Sopoty jsou prostě krásný. Mají tam nejkrásnější pláž, kterou jsem kdy viděla.

Sloviňský národní park

No a co dělám teď v prosinci, místo Thajska? Byla jsem doma, užila si Vánoce a měla jsem čas na všechno, co jsem nestihla v průběhu roku. Odpočinula jsem si, jak dlouho ne.

Myšlenky, které si chci zapamatovat:

Někdy jsou ty nejkrásnější věci blíž, než si myslíme.
Každé zrušení plánů znamená plány nové.
Nejvíc si odpočinu doma než na cestách.

Vděčnost

A když si tak po sobě čtu předchozí řádky, tak si uvědomuji tu ohromnou vděčnost za to, že takový věci vůbec můžu řešit. Jsem si vědoma toho, že se události letošního roku dotkly spousty lidí dost drasticky a moje brečení po zrušených plánech je fakt absurdní. Na závěr tohoto psaní, ale hlavně na závěr tohoto roku bych chtěla vyjádřit vděčnost.

Jsem vděčná…
… za to že mám práci a jde jí dělat na 100 % online.
… za skvělého muže, který mi zrekonstruoval v první vlně pracovnu a ta se pro mě stala útočištěm, kde mohu přemýšlet, číst, psát, meditovat, učit se, …
… že mám kolem sebe skvělé lidi. Na piva a párty po Zoomu budeme jednou s úsměvem vzpomínat.
… za internet. Představte si lockdown a karanténu bez něj.
… že žiju v době, kdy je věda a lékařská péče na vysoké úrovni.
… za knihy. Letos jsem jich přečetla minimálně 27 (ne všechny si zapíšu). Jsou pro mě studnicí myšlenek, nápadů a moudrosti.
… za to, že jsou moji blízcí zdraví a v bezpečí.
… jsem vděčná za život. Sice byl letos jiný, ale pořád je to život, který stojí za to žít.

Za co jste vděční vy? Najděte si pár minut a sepište si to. Vkročte do nového roku s vděčností.

A to je pro letošek vše. Díky, že čtete moje malé i velké myšlenky. Přeji každému do nového roku jen to nejlepší.

S vděčností

Bára <3

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.